NEUSPOŘÁDANÉ VZPOMÍNKY JEDNOHO CHLÍVA
autor:: Chlív
rubrika:: poviedky
Na ulici vládl chaos. Mračna zvířeného zeleného prachu ji neprostupně zahalila v závoj babsky naivních tlachů o tajemství toho, jestli kuřecí polívka je lepší té sekyrkové. A tuny bílého pečiva zase využily dané nepřehledné situace, a nechaly se rozšlapat. Mrtvý rohlík ležel vedle rozkrájené bulky. Judeho prsní bradavka slintala krev a zakusovala se u toho do rosolovitě bílé řitní půlky místního faráře Huga. Vojcek Tomaník škrtil na návsi Skoře za to, že si dovolil masturbovat před kostelem jenom proto, že vodík není dvojmocný. Jeho bratr Matoni líbal Koloběžce její roztouženě zanícený beďar, který se nalézal jejího levého ňadra, a Olin s Karinem hráli v hospodě karty, kde stál Lojza nad pípou a předváděl pravý a nefalšovaný vesnický striptýz v od oleje zasraných modrých montérkách. Nevím čím to bylo, nedokázal jsem si to nijak vysvětlit, ale vládla zde jakoby předapokalyptická atmosféra svírajícího se šimrání myším kožíškem na patě levé nohy tvého pravého souseda, co se sedí přímo hned tobě naproti nahý, příčí se mi to, protože mi to připomíná jinak neodkladný konec světa.
,,Že by se měl konečně roztočit poslední kolotoč zbabělých, nevinně vyhlížejících, trpaslíků, z nichž se může jakoby nic v pravé poledne, v pravé poledne hned za rohem vašeho domu, stát SUPER NOVA...! a příjde NASA a pro bližší rozlišení situace seberou vaše radioaktivní zbytky, které pak radši v laboratoři rovnou zmrazí, protože:
,,Co kdyby tam byl mikrob a nebo smrtelný vir?!“
,,Vyřešila by se tím krátkodobě otázka hladovějících v Africe, Blízkém Východě, Indii a Severní Koreji.“
,,To je možné,“ řekl Mrzout, připomínající Krakonoše a zároveň nakaboněného doktora Sládka. Ale ne toho z masmédií. Ten, co u nás přespává na skládce a skládá lyrické básně o nebi, bohu, vyslyšení a slibu mlčenlivosti až za hrob. Přesto se ale Starý Chromec z Prahy nedal, aby zareagoval neznatelným pozdvižením ruky, abych pokračoval. Obrátil jsem se na něj a pokoušel se mu sdělit svůj pohled na metafyzický rozměr světa, který se může nacházet v různorodých dimenzích různých lidských myslí či kosmických strun, které nás každého zvlášť a zároveň dohromady utváří v naše fyzické i psychické - HMATATELNÉ podstaty zhroucených klubíček nervového pšouku naši naprosté zanedbatelnosti a příčetnosti, plné nesmyslných záchvěvů nesebevědomého jednání ve vztahu k blízké budoucnosti. Proto se na podstatě nemění nic ani tehdy, pokud kulisy naší abstrakce jsou umístěny v interiéru hospody k láhvi rumu a páru piv, než třeba třímat rozpitý krígl ve shromáždění za účelem biřmování v chrámu sv. Epupemie.
Starý Chromec se na mě Káravě podíval a řekl mi:
,,Peťo, zbytečně to zatemňuješ složitostí. Vem si takové dvě vertikály, kde by se ocitly bez horizontály?“
,,Nevím.“
Skutečně jsem neporozuměl otázce. Když jsem chodil na střední, měl jsem oblíbeného autora, který jedl myši a spal nahý ve sněhu v podhůří Německých Alp, když mu za proti-habsburskou básničku zakázali dokončit vzdělání v celém tehdejším Rakousku-Uhersku. Byl to zarytý melancholik a solipsista, který si nechal sežrat mozek denaturákem a plíce bacilem TBC. Nicméně ovlivnil můj život natolik, že jsem se rozhodl odejít ze školy, stát se kotelníkem a přestat spát. Za což jsem sklidil bujarý potlesk svých tehdejších, o osm a víc let, starších kamarádů. Oni byli tenkrát ve svém osvícení dál než já, šestnáctiletý parchant.
Pytel jako fakír, spal na barevných střepech nesourodě rozbitých lahváčů. Véna spal obmotaný strunami svého hudebního nástroje. A Robert spal na půdě zavěšený nohama hlavou dolů jako nějaký netopýr. Ale všichni přeci jen stále spali. Možná proto ten smích.
Starý Chromec:
,,Nemyslím si, třeba byli jen starší a moudřejší.“
,,Snad.“
Olin tehdy ještě cucal mléko z matčina prsu. Jude si začal uvědomovat hodnotu šlapkáčů, pro které jste na prvním stupni základní školy utržili toliko výsměchu. Kdo byl ?MACHR!, šlapkáče už přece dávno nenosil, i když bylo třeba i minus 20°C! To Milan Martinka to vyřešil zcela originálně a jak jinak, po svém. Začal nosit v mrazech matčiny černé najlonky. Ovšem v hodinách tělocviku se musel převlékat na toaletách, kde se nakonec musel i zamykat. Protože silnější kluci ho svlékli donaha, hodili ho do dívčí šatny a zavolali na něj paní učitelku. Snad i proto se Milan rozhodl, že se stane jednou doktorem, a koupí si bazén, kde se na jeho dně bude skvět poslední model BMW. Už na střední škole jsem měl utkvělý sen, takovou vizi své budoucnosti. Byl bych jeho řidičem a polykal hektolitry chloru, dokud bych ho všechen nevypil. Ale už tenkrát jsem byl takový divný pošuk. Zahulil jsem Lojzovku, na jeden zátah vyběhl Kralický Sněžník, a pak jsem skutečně tři dny nespal!
Na ubytovně jsem hodil holtropa a vysmíval se Polanskému, z kterého je už Bing, tedy Ing... PUDINK!, a jež o sobě neváhal prohlásit, že nosí svůj mozek v matematickofyzikálních tabulkách, rok vydání 1979! Byl to synek rodičů-zubařů, kteří mu namísto zubu moudrosti nakonec vypreparovali lebku a dovnitř nacpali knihy, aby vůbec dostudoval. Nicméně mé blížení prozření se v bílém světle Všehomíra, za doprovodu funění, ne nepodobného funění dávno vymřelých mastodontů, se neobešlo zase až tak zcela bez následků. Na pokoji jsme byli po čtyřech. Bohuš Mucha se zhulil tak, že se bál jít zpátky na ubytovnu a přespal v lese pod nánosem listí a červených mravenců. Milan chtěl jít o půlnoci na záchod, ale ob pokoj trávil svůj volný čas náš dozor, soudružka a sex bomba zároveň, pí. Lyčková se svým synem!, kterou její vlastní manžel praštil kladívkem na zatloukání malých hřebíků, jenom proto, aby ji znásilnil... Stála za dveřmi, ucho k nim, přilepené osvědčeným HERCULEM. Žila v 100%tním přesvědčení, že já tam s Milanem souložíme. A tak, když Milan otevřel dveře, aby se šel vychcat, nechtěně soudružce Lyčkové způsobil krvácení do mozku ušní dírkou. Ta bleskurychle vytrhla klíč ze dveří, kopla Milana do žaludku zpátky do pokoje a se slovy - udělej si to do umyvadle, ty prase! - nás zamkla.
Polansky se přebalil na noc a usnul. A já jsem byl sjetý celý následující rok.
...
,,Jak říkám,“ dívám se na nabručeného pytlíka Dana Grohmnna. ,,Musel jsem zešílet, abych vůbec udělal maturitu.“
Od té doby se na mě Lyčková nedokázala dívat jinak, než s okatě neskrývaným despektem - asi tak jako močka na čisté žluté kuře -. A aby se konečně zbavila mého zralého čerstvého načervenalého mozku a věčně vtíravě iritujícího telepatického myšlení, odstěhovala se do Belgie, kde její syn vstoupil do armády Cizoložníků.
Můj tehdejší jediný skutečný kámoš, Milan M., a ostatní spolumrdi, odešli na výšku a já putoval do blázince, za bílé mříže věčnosti.
,,Ale Petře, to je tak ubohé, takhle si vymýšlet, vztyčil Starý Chromec káravě prsteníček a něžně na mě zamrkal svým třetím okem, které se mu právě otevřelo.
,,Ale je to všechno pravda, poprvé nelžu!“
Dokonce si vzpomínám i na Romanu Jančálkovou, dnes už starou prdelatou matronu a manželku majitele nejhorší hospody ve Skotsku U Šťastných v Leskovci v Česku. Ta vám už v sedmé třídě dokázala tak nádherně roztáhnout doširoka nohy...! Úplé kraťásky se napnuly a mně se postavil... Ale vlastně mě zachránila teprve až patafyzika a Josef Šíma; o kterém jsem si původně myslel, že je to spisovatel. Z jednoho nejmenovaného nakladatelství mi přišlo, že paroduji vznešené patafyziky, zatínám zuby do dada a lížu prdel Tristana Tzary. Ono to vlastně z jejich strany nebyla žádná lichotka. Ale mě tolik přirovnání opravdu nenechává chladným. Vždyť Alfred Jarry byl dlouho moje modla, dokud jsem nepřečetl Messalinu, nicméně NADSAMEC je skvělý! Chtěl bych být jako on. A nebo ještě spíš, chtěl bych být rozpustná červená lentylka pro ženy, rozpouštějící se v jejich mozkomíšních roztocích lehce zvlhlé ženské něhy. Chtěl bych být jejich erotická fantasie. Chtěl bych být tím ideálem muže a bílého prince na bílém koni.
,,Ale Peťo, to už zavání rasismem!“ upozornil mne Starý Chromec a už na konferenčním stolku přede mne staví vedle sebe lahvinku růžového, lahvínku bílého a nechutnou kanadskou whisku. Začal jsem samozřejmě tou whiskou, ale už po první skleničce jsem přešel raději na výtečné růžové, z kterého vás přeci jen nebolí ráno tolik hlava, jako z bílého. Růžové mi ale zase dodalo odvahy, že jsem zároveň stáhl i ten litr kanadské whisky.
...ráno jsem si zapálil Dunhillku, dal kafčo s mlékem a, začal přemýšlet o svém prvním lahváči, který bych si dal narozdíl chleba se sýrem k snídani mnohem raději.
Když se to tak vezme, zarytí alkoholici nemusí jíst. Ne však už pivaři, ti právě naopak!
Ale omlouvám se, jsem trochu naspeedovaný a tedy úsečkovitě rozvláčný a bez horizontály. A budu se muset vrátit na začátek, abych věděl, kde jsem to vlastně skončil, protože jsem tolik plný krystalické mřížky a chtěl bych vám proto sdělit co nejvíce inkriminujících tajemství z mého života. Hlavně pak ta nejitimnější!
Třeba, jak ve čtyřech letech sedím na ulici ve Vsetíně a louskám, za dnešním Pohřebním úřadem, buráky a šlupky hážu pod kola projíždějících západních němců v nakřápnutých zelených mercedesech. Usmívali se a házeli po nás markami a feniky. Mými kamarády jsou převážně Cikáni. Jednomu z nich říkám Cigi, mám ho rád a on má rád mě, rád mě obírá o ty buráky a rád mě bouchá svojí špinavě snědou zaťatou pěstičkou s dlouhými, pravidelnou manikúrou neudržovanými! nehty, do břicha. Ale když jsem se na Cigiho zeptal na ulici jeho staršího bratra, že už nebyl dlouho ve školce, považuje to oslovení Cigi za urážku, kdy bere odkudsi železo a rozbíjí nám naše dveře, které se právě po dvou kilometrech vskutku usilovného spurtu, za mnou zabouchly.
2.
Jo, zpětně si to pročítám a musím se ještě vrátit k Romaně Jančálkové. Na tu nezapomenu už z jednoho důvodu! Úplně původně jsem začal psát kvůli Bagošovi, našemu tělocvikáři, který mě neoprávněně udeřil jenom proto, že jsem po jednom týpkovi hodil gumovým granátem. Byly to víc jak dvě třetiny fotbalového hřiště. Kdo mohl tušit, že dohodím tak daleko a navíc, se strefit přímo do hlavy Cedidly, který od té doby nedokáže samostatně myslet bez svých osmi dioptrií, který pak musel odejít z naši růžové školy (je natřena skutečně touto barvou, a snad jen kvůli tomu z ní jednou začas vyjde génius mého, Robertova, a nebo Milanova formátu) do zvláštní školy, kde se ho se všemi náležitými rozpaky a za úplatu jeho bohatého otce, ve formě dobrovolného sponzorského daru, se ho přeci jen ujali a alespoň ho zase naučili jíst polévku lžičkou a ne, vidličkou. Což mi připomíná, jak jsem se kvůli hloupému bobingu přes nezasněžené zorané pole, stal levákem! Brzdil jsem pravačkou, zpřelámal si dokonale zápěstí, všem do očí tvrdil, že mě nic nebolí, ale rentgen mě odsoudil k dvouměsíčnímu pobytu ve Vsetínské nemocnici, kde jsem se skutečně setkal s degeny dosahující špičky své dokonalosti právě tehdy, když rozbíjejí teploměr, a pak srkají, jako dnes já piko, do nosních dírek rtuť. Dělalo se mi doslova špatně, z toho množství vypumpovaných žaludků. Puštěné televize s tím hloupě komickým seriálem pro děti, kde vystupovali mluvící a létající tři modří psi a dělali různé prasečiny. Dalším podnětem ke psaní, byla ona záliba v metafyzickém rozhraní Starověku a Druhé světové války, kvůli nimž, mě nakonec vzali studovat historii na fildě, jinak též flindě. Ale bylo to fakt k zešílení. Nikdo nehulil. Nikdo nepil. A naschvál mě posílali do těch nejdražších a nejsnobštějších hospod, kde vám namísto čekání na rozčepovaného beera..., o který si ale musíte říct...! nedonesou borovičku, ale obyčejný jídelní lístek. Vrtěl jsem tak dva roky s pochopením hlavou, neudělal žádnou zkoušku a poznal skládky jednoho pomateného města, kde byla spousta žlutých a starožitných domů, a kde jsem chvíli dojížděl za MUDr. Hrabánkem, a snažil se ho přesvědčit, že jsem skutečně osobitý šílenec a ne, jen jeden ze sta, nedej bože, miliónu! Z mého projevu usoudil, že projev jakékoli, byť jen sebemenší inteligence, předstírám neobyčejnou a naivní drzostí. Taky mé tvrzení, něco o nadprůměrné inteligenci, je spíše bráno jako svědění zad zároveň s jejich mrazením, prostou shodou nepravděpodobných nahodilostí!
...skutečně k nepochopení.
IQ, kvůli němuž ale nemohu chodit do školy, protože se nedokážu soustředit, a taky, že i přes tento handicap, jsem měl jít na základní matematickou, byla nepochopitelným paradoxem. Rychlíková, matematička na střední, o mě típla vajgla, když jsem nedokázal vypočítat zlomek 20/4 - a to už jsem byl ve třeťáku! A celá třída propadla bezduché žaludeční křeči. A venku, před trabantem mezi dvěmi stromy učitele odporného kreslení a naprostého idiota v jedné osobě, mi u rozkouřené cigaretky gratulovali, že to fakt byla jako prča! Ano, jsem naivní, nemám moc vysoké ikvé, jak si o mně mnozí mylně myslí, jsem a byl jsem vždycky jen naivní. I těm kreténům, jsem řekl, že jsem to skutečně nevěděl... A od té doby se už se mnou nebavili. Hrabánek o mých kresbách a malbách prohlásil, že musely zaručeně vzniknout na kyselině i přes mé namítání prosté střízlivosti a nároků na nějaký honořář. Použil je ve své knize O mandalách duševně nemocných, ale moje vizuální spoty ho zjevně zaujaly víc, než těch pacientů, a nebyl mi je s to přes půlroku vrátit zpět... Dal jsem mu dobrovolně zavčas vale.
Dalším podnětem k mému tvůrčímu psaní, a jak to slovo nemám rád! byla Staňka Kovářová. Staňka z Lužné. Ale ještě před tím, jsem si napsal menší práci o vylodění Spojenců, avšak na Jihu Francie, ve stylu Tolkiena. Staňce jsem se pokoušel psát ještě bezduché milostné básně plné krve, romantických lebek a dekadentních kosterních obratlů, za vydatného doprovodu lesních rohů a zarážejících se videl, na hnůj a seno, do břicha sedláka, po jehož dceři, hlavně pak jejich ňadrech a pohlaví, jsem toužil. Dostaly mě ale až Stančiny modré oči, a tak jsem použil už tisíckrát užitého klišé, slov: Studánka, lesík, mýtinka, do mechu, na mechu, trhající se kalhotky a bezdůvodně hlasitého řevu v lese, kde široko daleko opravdu ale nikdo krom nás dvou není. A pak jsem se platonicky zamiloval ve čtrnácti na nějaký čas do třináctileté Romany. Když jsem přišel ze školy, pravidelně každé poledne jsem si vyhonil ponořen v představy jejího mnou bezostyšně znásilňovaného čerstvého těla na trapně rozvrzané školní lavici 80tých let minulého století..., a dokonce i jiného tisíciletí. Hihi. Přihlížel by toho Smrčiak a Mucha. Oba dva rodištěm Leskovec...! Chacha!!
Ne, teď už zase odbíhám, ale prostě jsem se k té Romaně musel vrátit. Ty představy sexu byly natolik intensivní, že mne donutily otevřít jeden z mých prvních Dokonale utajených sešitů - a to i přede mnou samým... Uchopit svoji tolik milovanou čínu, a dát myšlenkám pevné kontury okrajů sešitu, řádek a přehršle na sebe navazujících písmenek. A ještě v té době jsem přečetl o Doors, začetl se v Ecce Homo od Friedricha Nietzscheho, a pochopil, že psát už asi nepřestanu. O něco dýl, asi tak tři čtyři roky mi ale trvalo pochopit, že se nestanu jak kotelníkem, na fyzické újmě kvůli zvýšené konzumaci drog a odborné literatury, tak ani filosofem, či mysticem, a už vůbec ne psychologem.
,,Staň se tedy pak srandistou,“ řekl Starý Chromec.
,,Jo, to bych chtěl, strejdo.“ Se stříbrným vlasem ostříhaným na ježka a zlatem v srdci.
3.
A tehdy, v období prvních psychóz, paranoidních stavů, utkvělých představ všudypřítomného MATRIXU a za neustálého smíchu a naprosté ztráty krátkodobé paměti, jsem se seznámil se Švecovou, odbornou psycholožkou squatující hned za Vsetínským gymplem Tomáše Gagarina Masakroviče. Tam je to všechno T. G. M.. I knihovna. A na zdi nemocnice profláknuté duše s zažloutlou svraštělou kůží, smutnými pohledy a stále rychleji ubývajícími bílými krvinkami, se plouží bludná a zlomená srdce, srdce, která také před léty na ty zdi psala stylově barevným výrazivem P. I. K. O... Nechtěl jsem jí odpovídat na otázky, a tak jsem jen zatvrzele mlčel. Zkoušela to i přes svoje depky, o tom, jak má skvělé, krásné a chytré děti! Úspěšného manžela a starostlivou babičku, která utne kočičce Micince hlavičku jenom proto, že si nastudila pacičku! Pak se mi z toho všeho ale najednou zvedl žaludek, a tak jsem si za tři dny udělal mocné dredy. Stmelil jsem je prachem a špínou, stavební maltou, pavučinami, pivem a krystalickým cukrem z sáčku v neprodyšně provokující celek. Zeptala se mě:
,,Peťo, a nemyslíš si, že jsi Ježíš?“
,,Ne.“
,,A co používáš na ty vlasy. Čím to..., ehm..., je, umýváš?“
,,Vaječným koňakem.“
Takže z tama jsem putoval přímo k De La Hozové, která se mě zeptala, jestli se budu léčit? Přirozeně jsem odmítl. Sestřička mi píchla zklidňující injekci nacpanou sedativy koňských dávek, zatímco doktorka zavolala do Kromce. Sanitka mi jednou cestou zastavila na pivo a uvnitř uzavřeného oddělení 6B. mě poučili o tom, že hodinky se zásadně nemají nosit v kapsách, ale na ruce! (něžný řev). A tak jsem z kapsy vytáhl svůj orloj a zavěsil ho na krk té postarší ošetřovatelky v bílém a s bílými vlasy, co mě na to tak hezky upozornila, na bezesporu asi tu nejdůležitější věc za hranicemi Ústavu!! Trochu se prohla, do šuplíku se jim sice nevešel, ale do trezoru na peníze pacientů už ano.
Napřed mě oslovovali:
,,Pane, následuje PŘÍMĚŘÍ.“
Potom už jenom:
,,Pane...“
A skončilo u:
,,Číslo 34, neodporujte, nestavte si vlastní hlavu, a pojďte si vzít své tabletky...!“ (Strkají vám tam zrcátko, a v něm se odrazí celá hlubina a v holé podstatě jsme, společně i s identickým pachem, občasným šerem plném nějakého žrádla, nutného k přežití, v ně podstaty vzniku chuti v dutině ústní!
Anketní otázka!
předběžná odpověď před otázkou...:
PIVO A RUM
TO NENÍ PRO MNE
VYPÍT ŽÁDNÝ UM!
USEDNU KE KLÁVESNICI
A UDĚLÁM SI V BŘIŠE
DÍRU PRO TASEMNICE
JEN AŤ JICH JE VÍCE!)
Člověk se skutečně do sebe zahloubá, když už musí spolknout ty patáky, jinak byste šli vytírat podlahu věčně posraných pacientů, kteří se netrefí do mísy a zásadně močí do odpadkových košů hned prvních řad diváků televize Nova i s rozesmátým, kdysi, Železným...
,,Ale nevěřte jim. Placek nebo mlíko je fakt rozdíl!
Richard Pajer, z Klobůk, po mlíku vždycky štěká jako pes a chodí po náměstí po čtyřech. Asi to bude tím, že má malého špinavého psa, co se přímo psychopaticky-vášnivě vrhá pod kola rozjetých vlaků. Zatím to vždycky bohužel přežila a..., jmenuje se Paní Benová!
...takže nakonec pokorně polknete, sednete si do poslední řady křesel, rozmlžíte pohled o jas vyzářený obrazovkou a usnete se zaraženou hliníkovou lžící do kapsy.
Když jste usínali, nikdo tam nebyl. Teď vedle vás seděl prochlastaný vychrtlý typ s přerostle pórovitým nateklým červeným nosem. Obrátil se ke mně, a jako opar vlahého ranního letního vánku, mě obestřel jeho alkoholem prosycený dech, plný prskanců, odporně podstaty neurčitých hlenů a slovy typu:
,,Tahle lžička, je životně důležitá!“ A vydloubl si oko.
Tehdy jsem přišel na to, že jsem alergický na hliníkové lžíce, přičemž další týpek u stolu, bez tváře a bez chrupu, se mě snažil přesvědčit o výhodách svého obchodu.
,,Cestou z města, z hospy, nasbírám i za pětadvacet korun čistého železného a hliníkového odpadu.“
,,Nepovídej?“
Těm se obvykle přezdívá Alkáči, takovým jako já, se zase říká Pako, a Paka sou takové holky pro všechno...
Pak následuje obligátní otázka:
,,Tak, pane PŘÍJMENÍ, copak jste dělal celý den?“
,,Hm...,“ zamyslel jsem se. Byl jsem celý rozespalý a na tak složitou otázku jsem skutečně nebyl hned schopen odpovědět. A tak jsem ji řekl:
,,Zkuste se zeptat za chvilku!“
Dostal jsem koňskou dávku, takže podruhé už jsem se snažil, zašťoural jsem se v nose, abych vydloubnutím šušně odlákal pozornost a získal alespoň minimálně potřebný čas na přípravu. Odpověděl jsem ji:
,,Dneska mě jeden schizofrenik okradl o paštiku... A jeden alkoholik mi odcizil toaletní papír!“
...
Tak po téhle tabletce, jsem se už málem neprobral, a propříště už jen jasně a stroze:
,,Spal.“
Poplácali mě u vizity po rameni a dál jsem byl plný kladných předpokladů zúčastnit se druhého pokusu o začlenění běžně průměrného života snobů malosti, na otevřeném oddělení.
...
Mně to ale nestačilo, a tak jsem šel ještě před soudkyni... Nasadili mi želízka a dali naději budoucího života na práškách a nekončící mentálně mechanické pomalosti. Plouživé pohyby, zácpa a pomočování se. Výkřiky z bezesného spánku, věčná nejistota a každodenní přibráni kil tuku kaloricky vyváženou drobnou stravou, kterou nám poskytovali jenom proto, abychom mohli utrácet peníze za jídlo v okolních obchodech a restauracích... Byly nás tam tisíce!
...
Chvíli na to, asi za rok, jsem si to obědval ale už s jednou silně tlustou senátorkou a úlisně mastným, rafinovaně sexistyckým Maďarským velvyslancem. Byl jsem celý nesvůj a cítil se zbytečně. Ano, tolik zbytečností kole mne,“ řekl jsem si a kolem nosu mi proplul neuvařitelný elastický pytlík plný neuvařené rýže, pak kost kuřete pro psa, trochu omastku pro pana velvyslance, pro paničku pečená křupavá kůžička. A mně zůstalo sklidit ze stolu, umýt náčiní a jít spát.
V pět ráno se otevřely dveře. Místnost prozářilo ostré světlo 600tistowky lampy, a omítkou stropu otřásla slova, přibližně tohoto znění:
,,Tak už konečně vypadni!“
Spal jsem tam ještě asi tak dvakrát. Ale to už jsem se začal nechávat fotit Petrem Hrňou, výrazně nadějně zakomplexovaným začínajícím fotografem, který má ale velkou šanci rozrazit svými fotkami i drobně zrezivělá malá a zelená tělíska z Alfa Centauri
A i s Lenyim zase pít láhev červeného na splavu, kouřit trávu v parku, orange dávat před filmem v kině Svobody, přičemž tu a tam svému kamarádovi odsypal kus svého bílého štěstí, za které pak dostal zázrakem pouhou dvou a půl letou podmínku. Přičemž ještě necelý předešlý měsíc o něm místní bulvár psal: Stíhán, následují MONOGRAMY a ŘECKÁ ABECEDA. Hrozí mu trest deseti let odnětí svobody nepodmíněně.
,,Ale tenhle svět není svobodný, Petře. Svobodná může být jenom lidská mysl,“ usmál se na mě Lenyi, a dal mi navždy sbohem.
...
Dívám se na svou minulost a jako by tam byla kapka žluté radosti. Ale taky to může být omyl a nebo něco úplně jiného?!
...
,,Nojo, když mi ale nebudeme vlastně nic jiného, než současnost, jak tvrdil ve svém Strachu ze svobody Erich Fromm,“ řekl Starý Chromec z Prahy a napsal mi dneska, ať se mi daří, protože já se dnes nacházím opravdu v roztodivném rozpoložení psychického toku zrychlených neuronů na zkrácených neuronových spojeních. Musel jsem se trochu pousmát sám sobě, když jsem mu chtěl napsat, že píšu asi jednu ze svých nejlépe propracovaných povídek, protože pak s tím seknu, a už se k tomu nevrátím, jakmile se před něčím a nebo někým zmíním. Nechtěl jsem ztratit inspiraci a dějovou stopu. A tak jsem šel se psy. Stálo to zato, se jít aspoň na okamžik provětrat z toho prohuleného pokoje. Protože hned pak, co jsem se vrátil, jsem se pustil do té esemesky Starému Chromcovi. Už pod dvou slovech mi zavolal Petr Hrňa, a už loudil, co že prý dělám? Strašně žárlí a vadí mu, když se stýkám s někým jiným.
Řekl jsem mu:
,,Píšu. Byl tu Olin, stáhl jsem péčko.“
,,Tak jo, tak ve čtvrtek v Irské.“
Už se na tu chvíli těším. Konečně totiž budu moct ukončit toto rozvláčné, nikam mířící, vyprávění sestavené z naděje v lepší zítřky, šťastnou budoucnost a žádnou přítomnost.
...
Ontolog alias JSOUCNOŠ:
,,Ale jestli není přítomnost, pak tedy nejsme ani my!“ v jeho hlase bylo cítit roztomilé předstírané zděšení, ale Jára Cimrmann ho uklidnil svým hlubokým basem a hlubokým otcovským pochopením znějící pisklavým, vysoko posazeným, hláskem:
,,Neboj, filosofe. V knize, kterou jsem napsal, pronesl jeden tuze moudrý člověk, přibližně toto:
,,A pak, před Všehomírem se ocitneme, s hlavou jasnou a prázdnou.“
,,A možná se z nás stane i obyčejné hovno.“
To filosofa uklidnilo, a já pak zapomněl jak dál.
...
JEN DÁL, DĚCKA! JEN DÁL KRÁČEJTE DO MÝCH SVĚTŮ!!
Hlavně pak vy, děvčata!
Usměju se na dřevěnou desku mého psacího stolu, a chystám se rozsvítit, abych to mohl začít přepisovat do compu, a pak to poslat na net, kde si to ale nikdo nepřečte, protože to je dlouhé.
To je opravdu hezké, krátké jsou nedostačující a na dlouhé nemá nikdo čas!
Hawk.
28. ledna 2004
tentokrát pro Stanislava
Chlív out
,,Že by se měl konečně roztočit poslední kolotoč zbabělých, nevinně vyhlížejících, trpaslíků, z nichž se může jakoby nic v pravé poledne, v pravé poledne hned za rohem vašeho domu, stát SUPER NOVA...! a příjde NASA a pro bližší rozlišení situace seberou vaše radioaktivní zbytky, které pak radši v laboratoři rovnou zmrazí, protože:
,,Co kdyby tam byl mikrob a nebo smrtelný vir?!“
,,Vyřešila by se tím krátkodobě otázka hladovějících v Africe, Blízkém Východě, Indii a Severní Koreji.“
,,To je možné,“ řekl Mrzout, připomínající Krakonoše a zároveň nakaboněného doktora Sládka. Ale ne toho z masmédií. Ten, co u nás přespává na skládce a skládá lyrické básně o nebi, bohu, vyslyšení a slibu mlčenlivosti až za hrob. Přesto se ale Starý Chromec z Prahy nedal, aby zareagoval neznatelným pozdvižením ruky, abych pokračoval. Obrátil jsem se na něj a pokoušel se mu sdělit svůj pohled na metafyzický rozměr světa, který se může nacházet v různorodých dimenzích různých lidských myslí či kosmických strun, které nás každého zvlášť a zároveň dohromady utváří v naše fyzické i psychické - HMATATELNÉ podstaty zhroucených klubíček nervového pšouku naši naprosté zanedbatelnosti a příčetnosti, plné nesmyslných záchvěvů nesebevědomého jednání ve vztahu k blízké budoucnosti. Proto se na podstatě nemění nic ani tehdy, pokud kulisy naší abstrakce jsou umístěny v interiéru hospody k láhvi rumu a páru piv, než třeba třímat rozpitý krígl ve shromáždění za účelem biřmování v chrámu sv. Epupemie.
Starý Chromec se na mě Káravě podíval a řekl mi:
,,Peťo, zbytečně to zatemňuješ složitostí. Vem si takové dvě vertikály, kde by se ocitly bez horizontály?“
,,Nevím.“
Skutečně jsem neporozuměl otázce. Když jsem chodil na střední, měl jsem oblíbeného autora, který jedl myši a spal nahý ve sněhu v podhůří Německých Alp, když mu za proti-habsburskou básničku zakázali dokončit vzdělání v celém tehdejším Rakousku-Uhersku. Byl to zarytý melancholik a solipsista, který si nechal sežrat mozek denaturákem a plíce bacilem TBC. Nicméně ovlivnil můj život natolik, že jsem se rozhodl odejít ze školy, stát se kotelníkem a přestat spát. Za což jsem sklidil bujarý potlesk svých tehdejších, o osm a víc let, starších kamarádů. Oni byli tenkrát ve svém osvícení dál než já, šestnáctiletý parchant.
Pytel jako fakír, spal na barevných střepech nesourodě rozbitých lahváčů. Véna spal obmotaný strunami svého hudebního nástroje. A Robert spal na půdě zavěšený nohama hlavou dolů jako nějaký netopýr. Ale všichni přeci jen stále spali. Možná proto ten smích.
Starý Chromec:
,,Nemyslím si, třeba byli jen starší a moudřejší.“
,,Snad.“
Olin tehdy ještě cucal mléko z matčina prsu. Jude si začal uvědomovat hodnotu šlapkáčů, pro které jste na prvním stupni základní školy utržili toliko výsměchu. Kdo byl ?MACHR!, šlapkáče už přece dávno nenosil, i když bylo třeba i minus 20°C! To Milan Martinka to vyřešil zcela originálně a jak jinak, po svém. Začal nosit v mrazech matčiny černé najlonky. Ovšem v hodinách tělocviku se musel převlékat na toaletách, kde se nakonec musel i zamykat. Protože silnější kluci ho svlékli donaha, hodili ho do dívčí šatny a zavolali na něj paní učitelku. Snad i proto se Milan rozhodl, že se stane jednou doktorem, a koupí si bazén, kde se na jeho dně bude skvět poslední model BMW. Už na střední škole jsem měl utkvělý sen, takovou vizi své budoucnosti. Byl bych jeho řidičem a polykal hektolitry chloru, dokud bych ho všechen nevypil. Ale už tenkrát jsem byl takový divný pošuk. Zahulil jsem Lojzovku, na jeden zátah vyběhl Kralický Sněžník, a pak jsem skutečně tři dny nespal!
Na ubytovně jsem hodil holtropa a vysmíval se Polanskému, z kterého je už Bing, tedy Ing... PUDINK!, a jež o sobě neváhal prohlásit, že nosí svůj mozek v matematickofyzikálních tabulkách, rok vydání 1979! Byl to synek rodičů-zubařů, kteří mu namísto zubu moudrosti nakonec vypreparovali lebku a dovnitř nacpali knihy, aby vůbec dostudoval. Nicméně mé blížení prozření se v bílém světle Všehomíra, za doprovodu funění, ne nepodobného funění dávno vymřelých mastodontů, se neobešlo zase až tak zcela bez následků. Na pokoji jsme byli po čtyřech. Bohuš Mucha se zhulil tak, že se bál jít zpátky na ubytovnu a přespal v lese pod nánosem listí a červených mravenců. Milan chtěl jít o půlnoci na záchod, ale ob pokoj trávil svůj volný čas náš dozor, soudružka a sex bomba zároveň, pí. Lyčková se svým synem!, kterou její vlastní manžel praštil kladívkem na zatloukání malých hřebíků, jenom proto, aby ji znásilnil... Stála za dveřmi, ucho k nim, přilepené osvědčeným HERCULEM. Žila v 100%tním přesvědčení, že já tam s Milanem souložíme. A tak, když Milan otevřel dveře, aby se šel vychcat, nechtěně soudružce Lyčkové způsobil krvácení do mozku ušní dírkou. Ta bleskurychle vytrhla klíč ze dveří, kopla Milana do žaludku zpátky do pokoje a se slovy - udělej si to do umyvadle, ty prase! - nás zamkla.
Polansky se přebalil na noc a usnul. A já jsem byl sjetý celý následující rok.
...
,,Jak říkám,“ dívám se na nabručeného pytlíka Dana Grohmnna. ,,Musel jsem zešílet, abych vůbec udělal maturitu.“
Od té doby se na mě Lyčková nedokázala dívat jinak, než s okatě neskrývaným despektem - asi tak jako močka na čisté žluté kuře -. A aby se konečně zbavila mého zralého čerstvého načervenalého mozku a věčně vtíravě iritujícího telepatického myšlení, odstěhovala se do Belgie, kde její syn vstoupil do armády Cizoložníků.
Můj tehdejší jediný skutečný kámoš, Milan M., a ostatní spolumrdi, odešli na výšku a já putoval do blázince, za bílé mříže věčnosti.
,,Ale Petře, to je tak ubohé, takhle si vymýšlet, vztyčil Starý Chromec káravě prsteníček a něžně na mě zamrkal svým třetím okem, které se mu právě otevřelo.
,,Ale je to všechno pravda, poprvé nelžu!“
Dokonce si vzpomínám i na Romanu Jančálkovou, dnes už starou prdelatou matronu a manželku majitele nejhorší hospody ve Skotsku U Šťastných v Leskovci v Česku. Ta vám už v sedmé třídě dokázala tak nádherně roztáhnout doširoka nohy...! Úplé kraťásky se napnuly a mně se postavil... Ale vlastně mě zachránila teprve až patafyzika a Josef Šíma; o kterém jsem si původně myslel, že je to spisovatel. Z jednoho nejmenovaného nakladatelství mi přišlo, že paroduji vznešené patafyziky, zatínám zuby do dada a lížu prdel Tristana Tzary. Ono to vlastně z jejich strany nebyla žádná lichotka. Ale mě tolik přirovnání opravdu nenechává chladným. Vždyť Alfred Jarry byl dlouho moje modla, dokud jsem nepřečetl Messalinu, nicméně NADSAMEC je skvělý! Chtěl bych být jako on. A nebo ještě spíš, chtěl bych být rozpustná červená lentylka pro ženy, rozpouštějící se v jejich mozkomíšních roztocích lehce zvlhlé ženské něhy. Chtěl bych být jejich erotická fantasie. Chtěl bych být tím ideálem muže a bílého prince na bílém koni.
,,Ale Peťo, to už zavání rasismem!“ upozornil mne Starý Chromec a už na konferenčním stolku přede mne staví vedle sebe lahvinku růžového, lahvínku bílého a nechutnou kanadskou whisku. Začal jsem samozřejmě tou whiskou, ale už po první skleničce jsem přešel raději na výtečné růžové, z kterého vás přeci jen nebolí ráno tolik hlava, jako z bílého. Růžové mi ale zase dodalo odvahy, že jsem zároveň stáhl i ten litr kanadské whisky.
...ráno jsem si zapálil Dunhillku, dal kafčo s mlékem a, začal přemýšlet o svém prvním lahváči, který bych si dal narozdíl chleba se sýrem k snídani mnohem raději.
Když se to tak vezme, zarytí alkoholici nemusí jíst. Ne však už pivaři, ti právě naopak!
Ale omlouvám se, jsem trochu naspeedovaný a tedy úsečkovitě rozvláčný a bez horizontály. A budu se muset vrátit na začátek, abych věděl, kde jsem to vlastně skončil, protože jsem tolik plný krystalické mřížky a chtěl bych vám proto sdělit co nejvíce inkriminujících tajemství z mého života. Hlavně pak ta nejitimnější!
Třeba, jak ve čtyřech letech sedím na ulici ve Vsetíně a louskám, za dnešním Pohřebním úřadem, buráky a šlupky hážu pod kola projíždějících západních němců v nakřápnutých zelených mercedesech. Usmívali se a házeli po nás markami a feniky. Mými kamarády jsou převážně Cikáni. Jednomu z nich říkám Cigi, mám ho rád a on má rád mě, rád mě obírá o ty buráky a rád mě bouchá svojí špinavě snědou zaťatou pěstičkou s dlouhými, pravidelnou manikúrou neudržovanými! nehty, do břicha. Ale když jsem se na Cigiho zeptal na ulici jeho staršího bratra, že už nebyl dlouho ve školce, považuje to oslovení Cigi za urážku, kdy bere odkudsi železo a rozbíjí nám naše dveře, které se právě po dvou kilometrech vskutku usilovného spurtu, za mnou zabouchly.
2.
Jo, zpětně si to pročítám a musím se ještě vrátit k Romaně Jančálkové. Na tu nezapomenu už z jednoho důvodu! Úplně původně jsem začal psát kvůli Bagošovi, našemu tělocvikáři, který mě neoprávněně udeřil jenom proto, že jsem po jednom týpkovi hodil gumovým granátem. Byly to víc jak dvě třetiny fotbalového hřiště. Kdo mohl tušit, že dohodím tak daleko a navíc, se strefit přímo do hlavy Cedidly, který od té doby nedokáže samostatně myslet bez svých osmi dioptrií, který pak musel odejít z naši růžové školy (je natřena skutečně touto barvou, a snad jen kvůli tomu z ní jednou začas vyjde génius mého, Robertova, a nebo Milanova formátu) do zvláštní školy, kde se ho se všemi náležitými rozpaky a za úplatu jeho bohatého otce, ve formě dobrovolného sponzorského daru, se ho přeci jen ujali a alespoň ho zase naučili jíst polévku lžičkou a ne, vidličkou. Což mi připomíná, jak jsem se kvůli hloupému bobingu přes nezasněžené zorané pole, stal levákem! Brzdil jsem pravačkou, zpřelámal si dokonale zápěstí, všem do očí tvrdil, že mě nic nebolí, ale rentgen mě odsoudil k dvouměsíčnímu pobytu ve Vsetínské nemocnici, kde jsem se skutečně setkal s degeny dosahující špičky své dokonalosti právě tehdy, když rozbíjejí teploměr, a pak srkají, jako dnes já piko, do nosních dírek rtuť. Dělalo se mi doslova špatně, z toho množství vypumpovaných žaludků. Puštěné televize s tím hloupě komickým seriálem pro děti, kde vystupovali mluvící a létající tři modří psi a dělali různé prasečiny. Dalším podnětem ke psaní, byla ona záliba v metafyzickém rozhraní Starověku a Druhé světové války, kvůli nimž, mě nakonec vzali studovat historii na fildě, jinak též flindě. Ale bylo to fakt k zešílení. Nikdo nehulil. Nikdo nepil. A naschvál mě posílali do těch nejdražších a nejsnobštějších hospod, kde vám namísto čekání na rozčepovaného beera..., o který si ale musíte říct...! nedonesou borovičku, ale obyčejný jídelní lístek. Vrtěl jsem tak dva roky s pochopením hlavou, neudělal žádnou zkoušku a poznal skládky jednoho pomateného města, kde byla spousta žlutých a starožitných domů, a kde jsem chvíli dojížděl za MUDr. Hrabánkem, a snažil se ho přesvědčit, že jsem skutečně osobitý šílenec a ne, jen jeden ze sta, nedej bože, miliónu! Z mého projevu usoudil, že projev jakékoli, byť jen sebemenší inteligence, předstírám neobyčejnou a naivní drzostí. Taky mé tvrzení, něco o nadprůměrné inteligenci, je spíše bráno jako svědění zad zároveň s jejich mrazením, prostou shodou nepravděpodobných nahodilostí!
...skutečně k nepochopení.
IQ, kvůli němuž ale nemohu chodit do školy, protože se nedokážu soustředit, a taky, že i přes tento handicap, jsem měl jít na základní matematickou, byla nepochopitelným paradoxem. Rychlíková, matematička na střední, o mě típla vajgla, když jsem nedokázal vypočítat zlomek 20/4 - a to už jsem byl ve třeťáku! A celá třída propadla bezduché žaludeční křeči. A venku, před trabantem mezi dvěmi stromy učitele odporného kreslení a naprostého idiota v jedné osobě, mi u rozkouřené cigaretky gratulovali, že to fakt byla jako prča! Ano, jsem naivní, nemám moc vysoké ikvé, jak si o mně mnozí mylně myslí, jsem a byl jsem vždycky jen naivní. I těm kreténům, jsem řekl, že jsem to skutečně nevěděl... A od té doby se už se mnou nebavili. Hrabánek o mých kresbách a malbách prohlásil, že musely zaručeně vzniknout na kyselině i přes mé namítání prosté střízlivosti a nároků na nějaký honořář. Použil je ve své knize O mandalách duševně nemocných, ale moje vizuální spoty ho zjevně zaujaly víc, než těch pacientů, a nebyl mi je s to přes půlroku vrátit zpět... Dal jsem mu dobrovolně zavčas vale.
Dalším podnětem k mému tvůrčímu psaní, a jak to slovo nemám rád! byla Staňka Kovářová. Staňka z Lužné. Ale ještě před tím, jsem si napsal menší práci o vylodění Spojenců, avšak na Jihu Francie, ve stylu Tolkiena. Staňce jsem se pokoušel psát ještě bezduché milostné básně plné krve, romantických lebek a dekadentních kosterních obratlů, za vydatného doprovodu lesních rohů a zarážejících se videl, na hnůj a seno, do břicha sedláka, po jehož dceři, hlavně pak jejich ňadrech a pohlaví, jsem toužil. Dostaly mě ale až Stančiny modré oči, a tak jsem použil už tisíckrát užitého klišé, slov: Studánka, lesík, mýtinka, do mechu, na mechu, trhající se kalhotky a bezdůvodně hlasitého řevu v lese, kde široko daleko opravdu ale nikdo krom nás dvou není. A pak jsem se platonicky zamiloval ve čtrnácti na nějaký čas do třináctileté Romany. Když jsem přišel ze školy, pravidelně každé poledne jsem si vyhonil ponořen v představy jejího mnou bezostyšně znásilňovaného čerstvého těla na trapně rozvrzané školní lavici 80tých let minulého století..., a dokonce i jiného tisíciletí. Hihi. Přihlížel by toho Smrčiak a Mucha. Oba dva rodištěm Leskovec...! Chacha!!
Ne, teď už zase odbíhám, ale prostě jsem se k té Romaně musel vrátit. Ty představy sexu byly natolik intensivní, že mne donutily otevřít jeden z mých prvních Dokonale utajených sešitů - a to i přede mnou samým... Uchopit svoji tolik milovanou čínu, a dát myšlenkám pevné kontury okrajů sešitu, řádek a přehršle na sebe navazujících písmenek. A ještě v té době jsem přečetl o Doors, začetl se v Ecce Homo od Friedricha Nietzscheho, a pochopil, že psát už asi nepřestanu. O něco dýl, asi tak tři čtyři roky mi ale trvalo pochopit, že se nestanu jak kotelníkem, na fyzické újmě kvůli zvýšené konzumaci drog a odborné literatury, tak ani filosofem, či mysticem, a už vůbec ne psychologem.
,,Staň se tedy pak srandistou,“ řekl Starý Chromec.
,,Jo, to bych chtěl, strejdo.“ Se stříbrným vlasem ostříhaným na ježka a zlatem v srdci.
3.
A tehdy, v období prvních psychóz, paranoidních stavů, utkvělých představ všudypřítomného MATRIXU a za neustálého smíchu a naprosté ztráty krátkodobé paměti, jsem se seznámil se Švecovou, odbornou psycholožkou squatující hned za Vsetínským gymplem Tomáše Gagarina Masakroviče. Tam je to všechno T. G. M.. I knihovna. A na zdi nemocnice profláknuté duše s zažloutlou svraštělou kůží, smutnými pohledy a stále rychleji ubývajícími bílými krvinkami, se plouží bludná a zlomená srdce, srdce, která také před léty na ty zdi psala stylově barevným výrazivem P. I. K. O... Nechtěl jsem jí odpovídat na otázky, a tak jsem jen zatvrzele mlčel. Zkoušela to i přes svoje depky, o tom, jak má skvělé, krásné a chytré děti! Úspěšného manžela a starostlivou babičku, která utne kočičce Micince hlavičku jenom proto, že si nastudila pacičku! Pak se mi z toho všeho ale najednou zvedl žaludek, a tak jsem si za tři dny udělal mocné dredy. Stmelil jsem je prachem a špínou, stavební maltou, pavučinami, pivem a krystalickým cukrem z sáčku v neprodyšně provokující celek. Zeptala se mě:
,,Peťo, a nemyslíš si, že jsi Ježíš?“
,,Ne.“
,,A co používáš na ty vlasy. Čím to..., ehm..., je, umýváš?“
,,Vaječným koňakem.“
Takže z tama jsem putoval přímo k De La Hozové, která se mě zeptala, jestli se budu léčit? Přirozeně jsem odmítl. Sestřička mi píchla zklidňující injekci nacpanou sedativy koňských dávek, zatímco doktorka zavolala do Kromce. Sanitka mi jednou cestou zastavila na pivo a uvnitř uzavřeného oddělení 6B. mě poučili o tom, že hodinky se zásadně nemají nosit v kapsách, ale na ruce! (něžný řev). A tak jsem z kapsy vytáhl svůj orloj a zavěsil ho na krk té postarší ošetřovatelky v bílém a s bílými vlasy, co mě na to tak hezky upozornila, na bezesporu asi tu nejdůležitější věc za hranicemi Ústavu!! Trochu se prohla, do šuplíku se jim sice nevešel, ale do trezoru na peníze pacientů už ano.
Napřed mě oslovovali:
,,Pane, následuje PŘÍMĚŘÍ.“
Potom už jenom:
,,Pane...“
A skončilo u:
,,Číslo 34, neodporujte, nestavte si vlastní hlavu, a pojďte si vzít své tabletky...!“ (Strkají vám tam zrcátko, a v něm se odrazí celá hlubina a v holé podstatě jsme, společně i s identickým pachem, občasným šerem plném nějakého žrádla, nutného k přežití, v ně podstaty vzniku chuti v dutině ústní!
Anketní otázka!
předběžná odpověď před otázkou...:
PIVO A RUM
TO NENÍ PRO MNE
VYPÍT ŽÁDNÝ UM!
USEDNU KE KLÁVESNICI
A UDĚLÁM SI V BŘIŠE
DÍRU PRO TASEMNICE
JEN AŤ JICH JE VÍCE!)
Člověk se skutečně do sebe zahloubá, když už musí spolknout ty patáky, jinak byste šli vytírat podlahu věčně posraných pacientů, kteří se netrefí do mísy a zásadně močí do odpadkových košů hned prvních řad diváků televize Nova i s rozesmátým, kdysi, Železným...
,,Ale nevěřte jim. Placek nebo mlíko je fakt rozdíl!
Richard Pajer, z Klobůk, po mlíku vždycky štěká jako pes a chodí po náměstí po čtyřech. Asi to bude tím, že má malého špinavého psa, co se přímo psychopaticky-vášnivě vrhá pod kola rozjetých vlaků. Zatím to vždycky bohužel přežila a..., jmenuje se Paní Benová!
...takže nakonec pokorně polknete, sednete si do poslední řady křesel, rozmlžíte pohled o jas vyzářený obrazovkou a usnete se zaraženou hliníkovou lžící do kapsy.
Když jste usínali, nikdo tam nebyl. Teď vedle vás seděl prochlastaný vychrtlý typ s přerostle pórovitým nateklým červeným nosem. Obrátil se ke mně, a jako opar vlahého ranního letního vánku, mě obestřel jeho alkoholem prosycený dech, plný prskanců, odporně podstaty neurčitých hlenů a slovy typu:
,,Tahle lžička, je životně důležitá!“ A vydloubl si oko.
Tehdy jsem přišel na to, že jsem alergický na hliníkové lžíce, přičemž další týpek u stolu, bez tváře a bez chrupu, se mě snažil přesvědčit o výhodách svého obchodu.
,,Cestou z města, z hospy, nasbírám i za pětadvacet korun čistého železného a hliníkového odpadu.“
,,Nepovídej?“
Těm se obvykle přezdívá Alkáči, takovým jako já, se zase říká Pako, a Paka sou takové holky pro všechno...
Pak následuje obligátní otázka:
,,Tak, pane PŘÍJMENÍ, copak jste dělal celý den?“
,,Hm...,“ zamyslel jsem se. Byl jsem celý rozespalý a na tak složitou otázku jsem skutečně nebyl hned schopen odpovědět. A tak jsem ji řekl:
,,Zkuste se zeptat za chvilku!“
Dostal jsem koňskou dávku, takže podruhé už jsem se snažil, zašťoural jsem se v nose, abych vydloubnutím šušně odlákal pozornost a získal alespoň minimálně potřebný čas na přípravu. Odpověděl jsem ji:
,,Dneska mě jeden schizofrenik okradl o paštiku... A jeden alkoholik mi odcizil toaletní papír!“
...
Tak po téhle tabletce, jsem se už málem neprobral, a propříště už jen jasně a stroze:
,,Spal.“
Poplácali mě u vizity po rameni a dál jsem byl plný kladných předpokladů zúčastnit se druhého pokusu o začlenění běžně průměrného života snobů malosti, na otevřeném oddělení.
...
Mně to ale nestačilo, a tak jsem šel ještě před soudkyni... Nasadili mi želízka a dali naději budoucího života na práškách a nekončící mentálně mechanické pomalosti. Plouživé pohyby, zácpa a pomočování se. Výkřiky z bezesného spánku, věčná nejistota a každodenní přibráni kil tuku kaloricky vyváženou drobnou stravou, kterou nám poskytovali jenom proto, abychom mohli utrácet peníze za jídlo v okolních obchodech a restauracích... Byly nás tam tisíce!
...
Chvíli na to, asi za rok, jsem si to obědval ale už s jednou silně tlustou senátorkou a úlisně mastným, rafinovaně sexistyckým Maďarským velvyslancem. Byl jsem celý nesvůj a cítil se zbytečně. Ano, tolik zbytečností kole mne,“ řekl jsem si a kolem nosu mi proplul neuvařitelný elastický pytlík plný neuvařené rýže, pak kost kuřete pro psa, trochu omastku pro pana velvyslance, pro paničku pečená křupavá kůžička. A mně zůstalo sklidit ze stolu, umýt náčiní a jít spát.
V pět ráno se otevřely dveře. Místnost prozářilo ostré světlo 600tistowky lampy, a omítkou stropu otřásla slova, přibližně tohoto znění:
,,Tak už konečně vypadni!“
Spal jsem tam ještě asi tak dvakrát. Ale to už jsem se začal nechávat fotit Petrem Hrňou, výrazně nadějně zakomplexovaným začínajícím fotografem, který má ale velkou šanci rozrazit svými fotkami i drobně zrezivělá malá a zelená tělíska z Alfa Centauri
A i s Lenyim zase pít láhev červeného na splavu, kouřit trávu v parku, orange dávat před filmem v kině Svobody, přičemž tu a tam svému kamarádovi odsypal kus svého bílého štěstí, za které pak dostal zázrakem pouhou dvou a půl letou podmínku. Přičemž ještě necelý předešlý měsíc o něm místní bulvár psal: Stíhán, následují MONOGRAMY a ŘECKÁ ABECEDA. Hrozí mu trest deseti let odnětí svobody nepodmíněně.
,,Ale tenhle svět není svobodný, Petře. Svobodná může být jenom lidská mysl,“ usmál se na mě Lenyi, a dal mi navždy sbohem.
...
Dívám se na svou minulost a jako by tam byla kapka žluté radosti. Ale taky to může být omyl a nebo něco úplně jiného?!
...
,,Nojo, když mi ale nebudeme vlastně nic jiného, než současnost, jak tvrdil ve svém Strachu ze svobody Erich Fromm,“ řekl Starý Chromec z Prahy a napsal mi dneska, ať se mi daří, protože já se dnes nacházím opravdu v roztodivném rozpoložení psychického toku zrychlených neuronů na zkrácených neuronových spojeních. Musel jsem se trochu pousmát sám sobě, když jsem mu chtěl napsat, že píšu asi jednu ze svých nejlépe propracovaných povídek, protože pak s tím seknu, a už se k tomu nevrátím, jakmile se před něčím a nebo někým zmíním. Nechtěl jsem ztratit inspiraci a dějovou stopu. A tak jsem šel se psy. Stálo to zato, se jít aspoň na okamžik provětrat z toho prohuleného pokoje. Protože hned pak, co jsem se vrátil, jsem se pustil do té esemesky Starému Chromcovi. Už pod dvou slovech mi zavolal Petr Hrňa, a už loudil, co že prý dělám? Strašně žárlí a vadí mu, když se stýkám s někým jiným.
Řekl jsem mu:
,,Píšu. Byl tu Olin, stáhl jsem péčko.“
,,Tak jo, tak ve čtvrtek v Irské.“
Už se na tu chvíli těším. Konečně totiž budu moct ukončit toto rozvláčné, nikam mířící, vyprávění sestavené z naděje v lepší zítřky, šťastnou budoucnost a žádnou přítomnost.
...
Ontolog alias JSOUCNOŠ:
,,Ale jestli není přítomnost, pak tedy nejsme ani my!“ v jeho hlase bylo cítit roztomilé předstírané zděšení, ale Jára Cimrmann ho uklidnil svým hlubokým basem a hlubokým otcovským pochopením znějící pisklavým, vysoko posazeným, hláskem:
,,Neboj, filosofe. V knize, kterou jsem napsal, pronesl jeden tuze moudrý člověk, přibližně toto:
,,A pak, před Všehomírem se ocitneme, s hlavou jasnou a prázdnou.“
,,A možná se z nás stane i obyčejné hovno.“
To filosofa uklidnilo, a já pak zapomněl jak dál.
...
JEN DÁL, DĚCKA! JEN DÁL KRÁČEJTE DO MÝCH SVĚTŮ!!
Hlavně pak vy, děvčata!
Usměju se na dřevěnou desku mého psacího stolu, a chystám se rozsvítit, abych to mohl začít přepisovat do compu, a pak to poslat na net, kde si to ale nikdo nepřečte, protože to je dlouhé.
To je opravdu hezké, krátké jsou nedostačující a na dlouhé nemá nikdo čas!
Hawk.
28. ledna 2004
tentokrát pro Stanislava
Chlív out
napísanísané:: 29.1.2004
prečítalo:: 1821 ludí