RAKOVINA PLIC
autor:: Chliv out
rubrika:: poviedky
,,Tak to tedy vážně žeru, Petře,“ povídá Hanka Petrovi. A Petr to jsem já. Naprosto dokonalý sráč. Sluníčko člověk, z něhož se děvčata pomočují. Pozitivní depresista a cituplný melancholik, nad nímž se slitují jednou celé davy. Když jdu po ulici, tak ke mně přistoupí takový tuze ošklivý člověk. A ne jeden, klidně i dva. A všichni do jednoho, i tady na vesnici, vypadají jako nějací maloměšťáci. No, a ten člověk, abych to nezakecal, mi zastrčí jen tak pro nic za nic do kapsy třebas kilo, jiný klidně i dvě tři. A nebo dokonce celých padesát haléřů. Jsem z toho celý v prdeli, protože se můžu jít zase klidně opít jako dobytek. Piju rád, s vervou a to nemusím být ani žádný rebel. Já jsem jen docela obyčejný slušný člověk. Nosím kolem krku výrazně červenou kravatu a mé smyslné boky obepínají nehorázně vyzývavé tesilky. A když jsem byl malé dítě, zažil jsem dokonce Spartakiádu. Cvičil jsem jako smyslu zbavený a už tenkrát jsem z těla vyplivoval kousky zkrvavených plic...
,,Nebyla to spíš tubera, než rakovina plic, o které tu vypravuješ, Petře?“ zeptala se Hanka Petra a svlékla se před ním do půl těla, protože dřepěli společně v jeho překrásném pokoji připomínajícím pestrobarevnou lepenkovou krabici vyzdobenou nesčetnými kolážemi a skvělými vizuálními pracemi. Tak kupříkladu tu Petr měl na stěně černobílou fotku Judeho chlupatého kaďáku. A nebo zase barevný snímek vedoucí do nitra nesmyslně smyslných Olinových úst, z jejichž zarudlé usliněné lepkavosti vystupovala bílá bublinka s černými písmenky:
,,To je žůžo.“
Hanka si připálila ubaleného špeka a já pustil New od No Doubt. Pročež jsem se na ni zaraženě podíval a řekl ji:
,,Ale Hanko, já nemám rakovinu plic. Já ji ani nikdy mít nebudu. Já dostanu rakovinu hrtanu a v pětašedesáti mi z krku bude čouhat oranžová slánka kudy budu přijímat potravu.“
,,Aha,“ řekla Hanka a obrátila se na záda. A kdyby ji to nebylo hloupé, tak bych si klidně před ní i vyhonil. Mně by to vůbec nic neudělalo a ji jistě jen potěšilo. Ale když lidé jsou tak nesmyslně úzkoprsí a přehlíživí. Třeba k devalvaci vulgarity ve slovním spojení vět tvořící mé texty. Ale ještě jsem příliš naivní na to, abych nešel do hospody a na všechno se prostě vysral. To už se raději zahledím do morbidní tváře obstarožní karikatury Jamse Bonda. Nedávno tu u nás v Polance byl filmový štáb a slíbili mu velkou hlavní roli v jednom filmu z dělnického prostředí. Měl tam hrát akčního floutka s cigaretou v ústech a...
,,A není to celé nesmysl, Petře?“ zeptala se Hanka a Petr ji odpověděl:
,,Jo, asi jo.“ A lehl jsem si vedle ní. Hanka mi přihrála špeka a já tak trochu posmutněl. Protože i když s ní, cítil jsem se velmi neomaleně osamělý. Vyjadřovat své myšlenky je totiž čirá pitomost. Ale když jsem před nedávnem viděl film MOJE LEVÁ NOHA , uvědomil jsem si, že vedle toho týpka jsem čirý sráč, co si nemá na co stěžovat. A tak jsem zvrhle popadl tu svoji neproduktivní melancholii a začal jsem si ji bezbožně užívat. Povalil jsem ji prostě zprudka pod sebe a roztáhl ji nohy. Jenomže to tam tak strašně smrdělo, že jsem to vážně musel něčím ucpat. Vstal jsem a rozběhl se proto do koupelky. Kde jsem vzal ručník, trochu jej navlhčil vlažnou vodou a ucpal jím tu díru.
,,Kdybys nekecal,“ řekla Hanka Petrovi a típla vyhaslého špeka bez života o neblaze bílou stěnu. Zavřela oči a usnula. Tak už opravdu nemohla slyšet má slova:
,,Hani, když ale já tak strašně rád kecám.“
Bez svých keců bych si svůj život nedokázal ani představit. Ucpávám jimi díru v realitě všedního dne. Překrývám a zdůrazňuji lží pravdu i přesto, že vlastně ani na jedno z toho nevěřím. Mně je to fakt jedno. Já nepotřebuju myšlenky, ani přesvědčení. Mně stačí docela jen to obyčejné pivo a jsem šťastný jako malé děcko drtící rty matčinu bradavku a sající z ní mléko. Víc už snad ani k životu nepotřebuji. Snad jen tu slávu a uznání, protože peněz mám dost. Život bez ambicí totiž nemá vůbec žádný smysl. Ale to ještě neznamená, že ho musíte zarputile chtít. Vždyť kdo by taky o takovou pitomost vlastně stál? Viďte. Snad ne ty, čtenáři těchto řádků? Ty jeden pitomče! Vzpamatuj se a spáchej důslednou sebevraždu jako východisko všeho zmaru mých ubývajících vlasů. A já si mezitím odskočím uvařit studený čaj.
2. října 2004
Chlív out
,,Nebyla to spíš tubera, než rakovina plic, o které tu vypravuješ, Petře?“ zeptala se Hanka Petra a svlékla se před ním do půl těla, protože dřepěli společně v jeho překrásném pokoji připomínajícím pestrobarevnou lepenkovou krabici vyzdobenou nesčetnými kolážemi a skvělými vizuálními pracemi. Tak kupříkladu tu Petr měl na stěně černobílou fotku Judeho chlupatého kaďáku. A nebo zase barevný snímek vedoucí do nitra nesmyslně smyslných Olinových úst, z jejichž zarudlé usliněné lepkavosti vystupovala bílá bublinka s černými písmenky:
,,To je žůžo.“
Hanka si připálila ubaleného špeka a já pustil New od No Doubt. Pročež jsem se na ni zaraženě podíval a řekl ji:
,,Ale Hanko, já nemám rakovinu plic. Já ji ani nikdy mít nebudu. Já dostanu rakovinu hrtanu a v pětašedesáti mi z krku bude čouhat oranžová slánka kudy budu přijímat potravu.“
,,Aha,“ řekla Hanka a obrátila se na záda. A kdyby ji to nebylo hloupé, tak bych si klidně před ní i vyhonil. Mně by to vůbec nic neudělalo a ji jistě jen potěšilo. Ale když lidé jsou tak nesmyslně úzkoprsí a přehlíživí. Třeba k devalvaci vulgarity ve slovním spojení vět tvořící mé texty. Ale ještě jsem příliš naivní na to, abych nešel do hospody a na všechno se prostě vysral. To už se raději zahledím do morbidní tváře obstarožní karikatury Jamse Bonda. Nedávno tu u nás v Polance byl filmový štáb a slíbili mu velkou hlavní roli v jednom filmu z dělnického prostředí. Měl tam hrát akčního floutka s cigaretou v ústech a...
,,A není to celé nesmysl, Petře?“ zeptala se Hanka a Petr ji odpověděl:
,,Jo, asi jo.“ A lehl jsem si vedle ní. Hanka mi přihrála špeka a já tak trochu posmutněl. Protože i když s ní, cítil jsem se velmi neomaleně osamělý. Vyjadřovat své myšlenky je totiž čirá pitomost. Ale když jsem před nedávnem viděl film MOJE LEVÁ NOHA , uvědomil jsem si, že vedle toho týpka jsem čirý sráč, co si nemá na co stěžovat. A tak jsem zvrhle popadl tu svoji neproduktivní melancholii a začal jsem si ji bezbožně užívat. Povalil jsem ji prostě zprudka pod sebe a roztáhl ji nohy. Jenomže to tam tak strašně smrdělo, že jsem to vážně musel něčím ucpat. Vstal jsem a rozběhl se proto do koupelky. Kde jsem vzal ručník, trochu jej navlhčil vlažnou vodou a ucpal jím tu díru.
,,Kdybys nekecal,“ řekla Hanka Petrovi a típla vyhaslého špeka bez života o neblaze bílou stěnu. Zavřela oči a usnula. Tak už opravdu nemohla slyšet má slova:
,,Hani, když ale já tak strašně rád kecám.“
Bez svých keců bych si svůj život nedokázal ani představit. Ucpávám jimi díru v realitě všedního dne. Překrývám a zdůrazňuji lží pravdu i přesto, že vlastně ani na jedno z toho nevěřím. Mně je to fakt jedno. Já nepotřebuju myšlenky, ani přesvědčení. Mně stačí docela jen to obyčejné pivo a jsem šťastný jako malé děcko drtící rty matčinu bradavku a sající z ní mléko. Víc už snad ani k životu nepotřebuji. Snad jen tu slávu a uznání, protože peněz mám dost. Život bez ambicí totiž nemá vůbec žádný smysl. Ale to ještě neznamená, že ho musíte zarputile chtít. Vždyť kdo by taky o takovou pitomost vlastně stál? Viďte. Snad ne ty, čtenáři těchto řádků? Ty jeden pitomče! Vzpamatuj se a spáchej důslednou sebevraždu jako východisko všeho zmaru mých ubývajících vlasů. A já si mezitím odskočím uvařit studený čaj.
2. října 2004
Chlív out
napísanísané:: 2.10.2004
prečítalo:: 1521 ludí